Postcovidový syndrom

Historie hyperbarické medicíny sahá až do roku 1917. Za skutečné zakladatele oboru jsou ale považováni Brit Churchill-Davidson a holandský chirurg prof. Boerema, kteří publikovali první práce koncem 50. a počátkem 60. let minulého století. Boerema jako první prováděl náročné kardiochirurgické operace v hyperbarické komoře (transpozice velkých cév, korekce Fallotovy tetralogie), ve svých studiích prokázal, že transport fyzikálně rozpuštěného O2 v plazmě v hyperbarickém prostředí stačí k přežití experimentálně vykrvácených zvířat s téměř nulovou hodnotou hemoglobinu. V hyperbarickém prostředí 0,3 MPa při dýchání čistého kyslíku byla zvířata ponechána s nulovými hodnotami hemoglobinu 15 minut a během této doby nebyly zjištěny patologické změny na EKG a EEG, ani změny v parametrech vnitřního prostředí, konkrétně v acidobazické rovnováze. Po retransfúzi krve zvířata žila dále a nedošlo u nich k symptomům z anoxie. Své zkušenosti profesor Boerema shrnul v publikaci z roku 1960 „Life without Blood“. Tato studie, se namující s možností udržení života bez hemoglobinu pomocí inhalace hyperbarického kyslíku, se stala základním kamenem moderní historie hyperbarické medicíny.